14. kapitola
Ouu kurva, ujelo mi. Co to zase ten kluk, provádí. Tohle opravdu nemyslí vážně. Nebo že by jo?
Přemýšlel jsem si.
Co to k sakru bylo? A jak to myslel s tím Merlinem? Vím, že o něm děda mluvil, ale i když jsem viděl jeho znamení, pořád jsem si říkal, že přeci jen to je jen báchorka.
Jenže.. Mělo mě napadnout, že děda by se mnou s tímto nevtipkoval, on vlastně málo kdy vtipkoval. A teď to máš Emm, pomyslel jsem si.
Ty brďo, ale to štěně vážně překvapilo. Bylo to tak moc hmm, vlastně ani popsat se to nedá, tak syrové čisté. U všech démonů, vždyť ani já jako vládce, jsem tohoto nebyl schopný. A najednou mi bylo jasné, proč Merlin sjednotil nás démony a všechny magií nadané, proč za jeho vlády vniklo tolik smluv a úmluv.
Jednoduché, jestliže on byl schopný takto čarovat, a něco mi říká, že ano. Nooo, nechtěl bych se mu dostat do ruky. Vím, od svého učitele, že můj otec byl Merlina veliký přítel, dokonce mi jednou vyprávěl, jak se vyzvali na souboj. Prý to bylo velkolepé a skončilo to jen tak tak výhrou Merlina. Nyní, vím, o čem učitel mluvil. Najednou mě zasáhla na mého otce hrdost a zároveň malinko stud, že jsem se nechal převést tou havranicí.
Zřejmě bych se jí nakonec ubránil. Zlomil jsem její věznící štít. Ale, nebyl jsem dost rychlý. Kdybych byl na zahradě sám a to zatracené štěně, které vlastně ani nezačalo výcvik, se mi věčně nepletl pod nohy a nejen on, ale i jeho bratříček a samozřejmě jeho láska, o které ještě ani neví, že je jeho láska.
Kruci, zlobím se na něj a i na sebe. Co já s ním jen udělám? Ptal jsem se sám sebe.
Nevím, kruci nevím, nevím. Asi se budu muset spojit se svým učitelem Radagem, který mi byl po dědovi druhým otcem. A hlavně mu věřím.
Zjištění jména démonky mě opravdu vyděsilo, byla to kdysi starší, co vím ze svítků královského archivu. Už jsem měl podezření. O jako hru to tady u všech ďasů jde. Ještě, že mě to napadlo, jinak by mi její jméno nic neřeklo. Ale, takto to bylo jiné. Byla vyloučena s královské dynastie, něco jako má vzdálená tetička, kráva. Ups, to by mi Radag dal, kdyby mě slyšel takto špačkovat.
Kdysi prý dychtila po moci, intrikařila proti mému otcovi. Zkoušela svrhnout vládu, zrušit Merlinovi smlouvy a jak ráda říkala vrátit se ke kořenům. K tomu, jak dříve démonové a jiné bytosti temnoty žily.
Bylo by to hrozné. Rovnováha mezi černou a bílou byla vždy hrozně křehká a bylo povinností starších zrovna tak, vládce udržovat jí. Rada starších byla složena nejen ze zástupců temnoty, ale i světlých bytosti, tak aby rovnováha byla nastolena. Tak to bylo a je. Zatím. Jen mi něco říká, že ne na moc dlouho.
Jestli rovnováha padne, započne apokalypsa. Naše světy: lidský, temný, neutrální a stříbrný nebo také světlý padne. Již nebude takto více znám.
Temnota povstane. Otevřou se i dimenze, které jsou po tisíce let zapečetěny. Bude zle. Hrozně zle.
A tohle pískle, které si tu v klidu spí vysílením, by prý mělo být něco jako vyvolený. Který o tom ještě ke všemu neví. Protože jeho děd a otec spolu s jeho matkou mu vlastně nikdy nic neřekli. Proč? To by mě zajímalo. Zřejmě si mysleli, že když budou dělat, že tato legenda, vlastně teď už věštba neexistuje, unikne jejímu plnění.
Jenže … Ona si potvůrka vždy najde cestu, jak se naplnit a můžete se snažit, jak chcete. Proti prvotní magii, matce všech magií, nelze uniknout, Myslím, ani smrtí. Ona, to vždy udělá, tak, aby vyvolený neumřel.
Ach, je to k vzteku. Co s tím?
Vždyť se na něj podívejte. Mláďě, štěně, ztracené ve své pubertální fantazii. Bordel s láskami a kdo ví čím vším ještě. A on by měl být pán Spasitel?
Hrozná myšlenka.
Kolik ran osudu, ještě bude muset vytrpět? Kolik udělat pro záchranu, co vše obětovat. Prostě není to fér, a mě to tíží.
Měl by se radovat ze života, někoho si najít, sexovat, kalit, prostě dělat to co lidé v jeho věku dělají.
A teď? Teď ho čeká jen to, že já jako hlava starších, mu budu muset vše vyklopit. Naučit ho tolik věcí, co bude muset na své cestě umět.
Vést ho.
Doufám, jen, že Merlin v jeho hlavě zůstal a se vším mi pomůže.
Někdy si připadám opravdu hrozně starý. Ne na svých sto dvacet. Nejraději bych kralování pověsil na hřebík a bylo to.
Stát se tak člověkem. To by bylo super. Nic by mě netížilo a měl bych klid.
Ale ne, nevzdám se Yu. Budu ti oporou a snad dobrým rádcem v tvém boji.
Neboj, štěně nebudeš na to sám. To ti slibuji.
Oni, si vlastně neuvědomuje, jak na své okolí působí, je pravda, že má prořízlý jazýček, že kalamita je jeho druhé jméno. Ale ta nevinnost. Ta je opravdová, hmatná a právě tím, si podmaňuje ostatní bytosti a něco mi říká. Této vlastnosti bude potřeba. Nesmí být na tuto bitvu sám. Jestli se potvrdí mé domněnky, budeme potřebovat, každou bytost, kterou budeme moci mít, hodně spojenectví a tím spojeno i hodně starostí.
Uff, už teď mi je z toho slabo.
Věřím mu, budu při něm stát. Ať se děje co se děje.
„Dědo, Denny.“ Zavolal jsem a čekal na jejich příchod.
Podíval jsem se oběma do obavami vyzařujících očí, kývnul hlavou a jen řekl:
Hlídejte ho, dobře. Jen jak dokážete, tady v domě byste měli být v bezpečí, ale člověk nikdy neví.
Musím do archivu a za Radagem. Musí se svolat rada starších. Teď nemám čas Vám to vysvětlovat. Však ty asi dědo, víš, co se děje. A ano. Nebude to nic veselého.
Přemístil jsem se do své říše.
≈Válka začíná!≈
:)
(Tomáš, 25. 1. 2014 16:49)